Atraktivní brněnská stavba hudebního klubu

Tags: Architektura | Brno | Reportáž | Sono

Je jí nová budova s neotřelým moderním designem a s nadstandardním vnitřním komfortem. Nazvána byla investorem Sono Centrum a zaplnila proluku poblíž křižovatky ulic Veveří a Šumavská. Za návrhem budovy stojí brněnský architekt František Šmédek, jehož koncepce stavby musí zaujmout každého, kdo se v dané lokalitě vyskytne. Budovu tvoří dvě prosklené „věže" vytvářející stěny jakéhosi trychtýře, propojené nadzemním klubovým sálem sférického tvaru. Pod koulí, jak se jeví sférický tvar klubu zvenčí, je hlavní vchod do budovy a do restaurace. V levé věži je situován hotel s 39 pokoji včetně dvou apartmánů, v pravé jsou kanceláře a technologie a v úrovni ulice také vjezd do podzemních garáží, dimenzovaný i pro nákladní vozidla.

Na vnitřní technické vybavenosti klubu má, co se zvuku týče, největší podíl společnost Sono Records a její zvukaři. Vnitřní prostor „koule" je vybaven velkým jevištěm s vyvýšeným pódiem, před pódiem se pamatovalo na snížený parket, který může také sloužit pro usazení menšího divadelního orchestru.

Hledištní část je rozdělena na přízemí (říkejme tomu tak, i když jsme už minimálně ve výšce prvního patra), dvě úzké galerie a VIP lávku pod stropem. V postranních prostorech přízemní části jsou dislokovány občerstvovací pulty s výčepy piva, podobně jsou vybaveny galerie v jejich pravé části z pohledu diváka na jeviště.

Necháme-li se vtáhnout do budovy již zmíněným trychtýřem, máme volbu jít po schodech kolem stěn z pohledového betonu do klubové části, nebo zůstat v přízemí a vejít do restaurace. Zjistíme, že i ta má dvě podlaží. Na úrovni ulice má ve dvorní části i svoji venkovní zahrádku ohraničenou betonovou zdí, za kterou jsou skladové prostory, nejvyšší patro garáží a technologie pro klimatizaci. Horní podlaží můžeme vnímat jako galerii a slouží hlavně pro další občerstvení návštěvníků klubu, kromě již zmíněných výčepů přímo v klubové části.

Sono Centrum sice přivítalo první diváky prvním koncertem už 25. dubna, ale oficiální slavnostní zahájení provozu celé stavby proběhlo v pátek 2. května. Od soboty 3. května je již v plném provozu i restaurace a hotel. Restauraci jsem vyzkoušel v neděli 4. května, kdy personál „hrál přesilovku". Musím konstatovat, že je přívětivý a kuchař výborný, což může přitáhnout i další hosty, kteří budou moci ocenit otevírací dobu od sedmi hodin ráno a chystaná polední meníčka s cenou pod 100 korun.

Snad proto, že jde o hudební klub, mi při přípravě tohoto článku pořád zněla v uších píseň Jasné páky No sex, no drugs, just workohol. Ne, že by skupina byla v nejbližší době na programu Sono Centra, ale při projektování, jak vyplynulo z rozhovoru s architektem Františkem Šmédkem, nebyly použity téměř žádné moderní softwarové technologie. No BIM, no 3D, just AutoCAD. A nějaké ty nadstavby a vizualizace. Ale o tom už je zmíněný rozhovor.

Proč byl pro sál zvolen právě tvar koule?

Dané řešení vzniklo na základě urbanistiky celé ulice. Normálně by nový dům lícoval s uliční čárou ulice Veveří. Což v tomto případě nešlo, protože když počítáte s tím, že zde bude hodně lidí, musíte mít předprostor, do kterého se lidé vejdou. Další věcí byly diametrálně rozlišné výšky sousedních objektů. Vlevo pětipatrové Paladium, vpravo třípatrový dům. Když jsem udělal kompozici, že tam protlačíme nějaký předprostor a sladíme výšky, tak mi koncepce vycházela tak, že uděláme dvě výškové věže a něčím je bude potřeba spojit. Uvažovali jsme o tom, že sál uděláme nadzemní, a mě napadlo, že bude mít sférický tvar. Ze začátku to byla koule a z ulice to tak také vypadá, ale nakonec z ní vznikl elipsoid. Takže můžeme říct, že řešení tohoto objektu vzniklo z daného prostoru a je vydesignované na jednoduchost, aby člověk přicházející do objektu jednoznačně věděl, kde je vstup. Aby do objektu „natekl".

Kolik je na světě podobných staveb?

My jsme hledali inspiraci v nějaké kouli a v jejím opláštění. Našli jsme jednu stavbu v Americe, která slouží jako planetárium. V Evropě ale nic podobného není.

Jaké používáte softwary pro navrhování?

Jsou to běžné záležitosti, které používají architekti. Prvořadě AutoCAD a jeho nadstavby, pro vizualizace a animace pak Autodesk 3ds Max (3D Studio Max).

Nějaký 3D konstrukční software používáte?

První skici se dělaly ve SketchUpu, ale jinak je vše v AutoCADu.

Již několik let se propagují programy, které se dají shrnout pod označení BIM. Co vy a BIM?

Protože navrhujeme hodně atypické věci, tak k nim často jdeme složitou cestou. Podle našeho názoru jsou tyto softwary hlavně určené pro typizovanější stavby, více stejných podlaží, apod. Myslíme, že bychom to nevyužili.

Stavba Sono Centra je z litého betonu. Jak se dělá bednění pro takovouto zcela netypickou stavbu?

Prvním momentem, který byl nejdůležitější, byla skořápka toho elipsoidu, protože uvnitř, v hledišti, nemohly být žádné sloupy. Jde o unikát i z hlediska velikosti a od toho byla odvislá i konstrukce železobetonové slupky. Na několika místech jsou předepjaté výztuže, aby bylo docíleno prostorové tuhosti elipsoidu. Znamená to náročnou statiku, kterou navrhoval Ing. Pavel Hladík z projekční kanceláře Hladík a Chalivopulos. Když se šlo do realizace, bylo zvažováno několik možností, jak bednit. Jedna z nich byla, že by se vytvořilo pneumatické bednění. To znamená, že nafouknete nějaký objem a do něho se vylívá. Další byly klasické metody od nějakých typizovaných dílců, které jsou ve tvaru trojúhelníků, až po tu, kterou použila firma realizující stavbu. Použila totiž nejklasičtější metodu – prkýnka. Naší podmínkou byla přesnost na milimetry, takže tesaři strávili hodně času, aby dodrželi tvar, protože betonářská norma je jinak ±5 centimetrů. V těchto číslech jsme se totiž nemohli pohybovat kvůli dalším oplášťovacím mechanismům. Toto byla jedna z nejsložitějších událostí, která se v Brně v poslední době udála. Betonáž samotného elipsoidu trvala zhruba rok. Síla betonové stěny je proměnlivá a pohybuje se od 30 do 50 centimetrů. Například vyztužení stropu je v některých místech až trojnásobné oproti běžným stropům. Jsou zde i předepínané prvky, hlavně v kvadrantech sférického tělesa, aby se tvar nezhroutil.

Tloušťka stěny pomáhá i k utlumení hudebního výkonu, který odhadujeme na zhruba 126 dB pro kapely provozující elektronickou hudbu. Je to číslo, které se uvádí ve spojení se skupinou AC/DC. My jsme to potřebovali utlumit v podstatě na 52 dB. Protože jde o exponenciální funkce, je velmi důležitým prvkem právě tloušťka betonu, který absorbuje zvuk a tlumí hudební výkon.

Jakou má takovýto v podstatě téměř kulový vnitřní prostor vlastně akustiku?

Investor Jiří Štopl dělal architektonickou soutěž, kde vyzval několik architektů, a měl poradce, kterým byl Pavel Karlík, zvukař z nahrávacího studia Sono Records v Unhošti u Prahy. Ten má velké zkušenosti s tím, jak zatlumit prostory tak, aby vyhovovaly nejšpičkovějším podmínkám pro nahrávání hudby. To znamená, že si udělal makroměřítko tohoto prostoru a doporučoval investorovi, co má udělat, aby akustika byla co nejlepší. Když jsme vyhráli soutěž, tak jeho dobrozdáním bylo, že jde o nejhorší tvar, kterého lze pro akustiku docílit. Ale po několika konzultacích, kdy jsme nastínili řešení vnitřku, že bude složený z trojúhelníkových látkou potažených skeletů, kde téměř každý je originál, z toho měl docela dobrý pocit. Akustika prostoru je o tom, aby žádná stěna nebyla rovnoběžná a nedocházelo k odrazům. Mnohoúhelníkem jsme docílili nemožnosti odrazu stejným směrem a na prvních zvukových zkouškách vše dopadlo výborně, v podstatě tak, jako by se hrálo ve studiu.

Záměrem investora ostatně bylo, aby umožnil většímu počtu diváků zážitek z koncertu ve studiové kvalitě. Na své by si měli přijít jak diváci, tak interpreti. Měl by to pro obě strany být zážitek.

Je takovýto utlumený prostor vhodný i pro čistě akustické záležitosti, například pro operní pěvce?

Prioritou je samozřejmě elektronická hudba, ale zkoušely se i některé akustické věci. A výsledek nebyl špatný. Myslím, že v programu je i nějaká cimbálovka (třetím koncertem v programovém plánu je koncert Slovanského komorního ansámblu – pozn. redakce).

V sále jsou i dvě galerie a VIP lávka. Jsou zde jen pro zvýšení kapacity hlediště, nebo i z jiného důvodu?

Při návrhu sálu bylo investorem požadováno pódium nebo jeviště s přesnými parametry, jak má být široké, hluboké a vysoké. Ty byly splněny na 95 procent, jediný problém byl s výškou. Na kapacitu sálu jde o velmi rozměrné jeviště, které splňuje podmínky velikosti prostoru pro symfonický orchestr nebo pro divadelní představení. To vlastně ovlivnilo kubaturu celého sálu. Když jsem dostal výšku a mělo by jít jen o jednoúrovňovou záležitost, tak bych sál musel nějak snižovat. Takto jsme toho mohli využít a udělat vlastně tři výškové úrovně, což se ukázalo jako dobrý tah. Jednotlivá patra se dají uzavírat, a tak je možné pořádat různé akce co do velikosti, množství lidí, apod. Jak to bude využito, ukáže ostrý provoz a dramaturgie programu Sono Centra.

Každá galerie je vybavena barem s výčepním pultem, v přízemí jsou dokonce dva. Co vás vedlo k tomuto řešení?

Jednak šlo o kalkul, aby v případě akce pro uzavřenou společnost byl každý prostor soběstačný. Ale byl tu i požadavek, aby se při větších akcích, kdy se na stání může v sálu objevit až 1200 diváků, byla možnost je všechny bez velkých front obsloužit a z hlediska provozního z nich dostat další peníze, protože vstupné by samotný provoz nezaplatilo, pokud by nemělo být velmi vysoké. Cílem je zde udržet člověka co nejdéle. Jistě se stane, že nebude vše stoprocentně obsazeno a že se bude otevírat jen první platforma a ostatní bary se vyblokují. V objektu je pivovod z tanku a jsou zde různé systémy, jak se bary pivem přepouští, aby nebyly žádné ztráty, což je také složitá disciplína.

O tyto a jiné technologie jste se také starali vy?

Já jsem byl hlavní architekt, generální projektant a dělali jsme autorský dozor v rámci výstavby celého objektu. Zmíněné technologie výrazně ovlivňovaly věci, které jsme vymýšleli, takže se všemi technologiemi jsme byli seznámeni a řešili jsme to s lidmi, kteří se o dodávané technologie starali.

Pojďme si ještě něco říct o postranních věžích. V té vyšší je hotel s 39 pokoji. Zarazilo mne, že všechny pokoje mají jednu stěnu prosklenou bez jakékoliv viditelné zábrany. Jaká zde platí bezpečnostní pravidla?

My jsme dům projektovali na německé normy, protože v Česku jsou normy, co se týká skel, trochu odlišnější. Můžete udělat sklo, které nevyhoví tomu, aby někdo po rozbití skla nevypadl. Pak zde musí být zábradlí. Nebo naddimenzujete sklo takovým způsobem, že je zakalené, nevysype se a zůstane na něm takový „pavouk", jako je u autoskel a zabrání vypadnutí osoby. Když jsme si zkalkulovali, kolik by nás stála zábradlí a jakým by byla negativním designovým prvkem ve výhledu ven, tak jsme šli do skel podle německé normy. To znamená, že splňují požadavek na prasknutí bez možnosti vypadnout. Museli jsme řešit i nějakou havarijní situaci, kdy by se sklo vyvrátilo a vypadlo, aby padající sklo někoho neohrozilo. Zase jsme u českého unikátu, neboť podobnou věc u nás nikdo zatím nedělal. Hlavně také v použitém barevném provedení, což byla také věda.

V nižší pravé věži je zázemí klubového života. Jsou zde provozní místnosti pro řízení klubu i hotelu, jednací prostory a zázemí nezbytné pro chod celé budovy.

Co můžete dodat na závěr?

Celá stavba byla velmi složitým úkolem. Kdyby někdo takovýto projekt stavěl, tak by asi šel na zelenou louku, protože by to bylo lepší než v dané řadové nebo blokové zástavbě. Vlastně nevím o žádném podobném projektu u nás, možná v Praze palác Lucerna vznikal podobně do proluky. Museli jsme řešit i parkování, protože objekt má několik podzemních pater parkovišť. Vše se projektovalo na milimetry a byl to náročný projekt od začátku až do konce, který je nabitý technologiemi, provozními vazbami neuvěřitelně propojenými. Pro mě tato stavba představuje obrovskou zkušenost, která se neopakuje každým rokem. I pro Brno to bude významný objekt, co se týká kulturního vyžití.

architekt František Šmédek