Aero Minor Le Mans opět v závodním tempu

Tags: 3D skenování | 3D tisk | ADMASYS CZ | Aero Miror | Le Mans

Mo­der­ní tech­no­lo­gie vrací staré ve­te­rá­ny zpát­ky na trať. Díky 3D ske­no­vá­ní do­ká­že­me po­ří­dit přes­nou di­gi­tál­ní kopii sou­čás­tek, které se už dávno ne­vy­rá­bě­jí a ne­e­xis­tu­je k nim ani vý­rob­ní do­ku­men­ta­ce. S 3D tis­kem zase do­ká­že­me vy­rá­bět po­třeb­né sou­část­ky na míru, klid­ně v je­di­ném kusu, i bez formy. Pojď­me se po­dí­vat na vůz, který v po­vá­leč­né době ex­ce­lo­val a s po­mo­cí 3D tech­no­lo­gií dodnes upa­lu­je po tra­tích.

Československý „doutník“ zaskočil Le Mans

Aero Minor Sport je sy­no­ny­mem sen­zač­ní­ho zá­pi­su Če­cho­slo­vá­ků do his­to­rie po­vá­leč­né­ho zá­vo­dě­ní. Tahle malá a lehká dvou­míst­ná „for­mu­le“ si na sklon­ku 40. let do­je­la na le­gen­dár­ním Le Mans pro úspěch, který zů­stal v pod­sta­tě ne­pře­ko­nán. Byl to vr­chol pro naše kon­struk­té­ry i zá­vod­ní­ky. Ani dnes, po to­li­ka le­tech, se žád­né­mu ji­né­mu čes­ké­mu stro­ji nebo jezd­ci ne­po­da­ři­lo na tak pres­tiž­ní scéně do­sáh­nout lep­ší­ho vý­sled­ku.

Auto bylo nejen krát­ké, mě­ři­lo ne­ce­lé tři a půl metru, ale pře­de­vším ex­trém­ně lehké – váha se po­hy­bo­va­la jen těsně nad hra­ni­cí 400 ki­lo­gra­mů. S vý­jim­kou pa­li­vo­vé­ho čer­pa­dla na něm bylo všech­no ryze čes­ko­slo­ven­ské. Srd­cem stro­je byl dvou­do­bý dvou­vá­lec pře­vr­ta­ný na objem 745 cm³. Ač­ko­liv se údaje o síle mo­to­ru různí, nej­čas­tě­ji se uvádí výkon kolem 22 kW, tedy něco přes 30 koní. Na pa­pí­ře to sice ne­o­sl­ní, ale te­nhle ote­vře­ný zá­vo­ďák muší váhy do­ká­zal i s tím málem upa­lo­vat rych­los­tí kolem 130 km/h. Právě díky těmto pa­ra­me­t­rům dvou­míst­ná for­mu­le skvě­le za­padla do zá­vod­ní ka­te­go­rie do 750 cm³.

Na start 24h Le Mans se 24. červ­na 1949 se­řa­di­lo 49 vozů, je­jichž vý­ko­ny sle­do­va­lo čtvrt mi­li­o­nu di­vá­ků. Druhý den ve čtyři od­po­led­ne do cíle do­je­lo už jen 19 vozů. Ná­roč­ný 24­ho­di­no­vý závod se usku­teč­nil na běž­ných, po válce znač­ně zde­vas­to­va­ných sil­ni­cích ve čty­ři­ce­tistupňovém vedru. Po­sád­ka Kratt­ner-Sut­nar se v prů­bě­hu zá­vo­du stala sen­za­cí a do­je­la si pro fe­no­me­nál­ní úspěch. V po­řa­dí byl vůz sice pat­nác­tý, avšak skon­čil první ve své třídě a druhý v ab­so­lut­ní kla­si­fi­ka­ci, která se vy­po­čí­tá­va­la podle vý­ko­no­vé­ho ko­efi­ci­en­tu, za dva­nác­ti­vál­cem Ferra­ri 166. Navíc Minor Sport, kte­ré­mu se od této udá­los­ti často říká Minor Le Mans, jako je­di­ný vůz v zá­vo­du pře­ko­nal rych­lost­ní re­kord ve své třídě.

Minor poprvé pod pozornými lasery

Ma­ji­te­lé zá­vod­ní­ho skvos­tu se ob­rá­ti­li na spe­ci­a­lis­ty AD­MA­SYS CZ z praž­ské­ho Apli­kač­ní­ho cen­t­ra 3D tisku a 3D ske­no­vá­ní se žá­dos­tí o kom­plet­ní po­drob­né na­ske­no­vá­ní vozu – jed­nak pro pří­pad­ný tisk mo­de­lů, ale pře­de­vším, aby byl celý tvar (včet­ně vnitř­ních částí) za­cho­ván a di­gi­ta­li­zo­ván pro pří­pad ne­ho­dy a po­dob­ně.

Vůz totiž dodnes ak­tiv­ně sou­tě­ží a ně­ja­ká zá­vod­ní ne­ho­da se může stát, zvlášť, když se okolo to­ho­to spe­ci­á­lu v Le Mans Clas­sic pro­há­ně­jí stro­je z poz­děj­ší his­to­rie klid­ně 250­ki­lo­me­t­ro­vou rych­los­tí.

Ke ske­no­vá­ní byl vy­u­žit přes­ný a rych­lý 3D ske­ner Fre­e­S­can Combo+, který do­ká­že kaž­dou sekun­du na­sní­mat 3,6 mi­li­o­nu bodů. Jeho vý­ho­dou je uni­ver­zál­nost, v malém pro­ve­de­ní je vždy po ruce. Zá­vod­ní Minor i 3D ske­ner si mohl pro­hléd­nout na­ži­vo každý ná­vštěv­ník Me­zi­ná­rod­ní­ho stro­jí­ren­ské­ho ve­letr­hu v roce 2024 právě na spo­leč­ném stán­ku AD­MA­SYS CZ a Shi­ning 3D.

Náhradní díl na míru z práškového nylonu

U vo­zi­dla po­ma­lu od­chá­ze­la cívka star­té­ru. Po vprav­dě de­tek­tiv­ní čin­nos­ti bylo zjiš­tě­no, že zá­vod­ní spe­ci­ál měl star­tér na míru upra­ve­ný – ale tato úpra­va se ne­do­cho­va­la. Spo­čí­va­la v po­o­to­če­ní pří­ru­by na star­té­ru. Ta měla jinou ori­en­ta­ci děr na šrou­by, tak aby se cívka ne­do­tý­ka­la bloku mo­to­ru a ne­pře­hří­va­la se.

Ne­by­la ře­še­na jen kopie pů­vod­ní­ho dílu. V di­gi­tál­ním mo­de­lu byla upra­ve­na ge­o­me­t­rie pří­ru­by tak, aby od­po­ví­da­la re­ál­né­mu pro­vo­zu a od­stra­ni­la pro­blém s pře­hří­vá­ním.

Tech­ni­ci tedy vzali sé­ri­o­vou pří­ru­bu, na kte­rou byl star­tér Mi­no­ru osa­zen, na­ske­no­va­li ji a pře­ved­li do troj­roz­měr­né­ho pa­ra­me­t­ric­ké­ho mo­de­lu. V něm změ­ni­li po­zi­ci ot­vo­rů pro při­pevňovací šrou­by do správ­ných míst a vy­tisk­li upra­ve­ný díl na 3D tis­kár­ně For­mlabs Fuse z práš­ko­vé­ho ny­lo­nu, který si po­ra­dí z po­hle­du pev­nos­ti, tr­van­li­vos­ti i odol­nos­ti vib­ra­cím.

Dnes už se ne­ba­ví­me o pro­to­ty­pech. Te­nhle díl je v pro­vo­zu více než rok a bez pro­blé­mů zvlá­dl i ostré zá­vod­ní na­sa­ze­ní v Le Mans.

Aditivní výroba se vyplácí

Pří­běh Mi­no­ru to uka­zu­je v plné pa­rá­dě. Často totiž nejde jen o to ušet­řit, ale vy­ře­šit si­tu­a­ci, která by jinak měla je­di­né vy­ús­tě­ní – ne­po­jízd­ný stroj. 3D tisk při­ná­ší kon­struk­té­rům ob­rov­skou tvůr­čí svo­bo­du. Umožňuje vy­ro­bit i díly, které už dávno zmi­ze­ly z ka­ta­lo­gů, nebo si je – jako v pří­pa­dě této pří­ru­by – mohou upra­vit přes­ně na míru ak­tu­ál­ní po­tře­bě. Co víc, tato tech­no­lo­gie zpří­stupňuje vý­ro­bu tva­ro­vě velmi slo­ži­tých dílů, které jsou tra­dič­ní­mi tech­no­lo­gi­e­mi ne­vy­ro­bi­tel­né. Mno­ho­krát to pro­ká­za­ly prak­tic­ké apli­ka­ce po celém světě, v au­to­mo­bi­lo­vém prů­mys­lu i jinde ve vý­ro­bě.

Od­pa­da­jí drahé formy, dlou­hé če­ká­ní na do­da­va­te­le i nut­nost držet plné skla­dy le­žá­ků „co kdyby jed­nou“. A jak je vidět, mo­der­ní ma­te­ri­á­ly jako práš­ko­vý nylon už dávno nejsou dobré jen pro křeh­ké pro­to­ty­py na po­lič­ku. Sne­sou i drsné zá­vod­ní tempo. 3D tisk dílů – z plas­tů, kom­po­zi­tů i kovů – už dávno není jen za­jí­ma­vou tech­no­lo­gic­kou hrač­kou, ale často tím nej­lo­gič­těj­ším a nej­e­fek­tiv­něj­ším ře­še­ním za­dá­ní.