Google překladač: English Deutsch

Exkluzivní partner sekce

StreamTech.tv

streamtech tv-logo

SolidWorks World 2009

Středa, 10 Červen 2009 11:47

Tags: 3D CAD | Akce | SolidWorks | Společnost | Vzdělávání

SolidWorks World 2009První velkou akcí v rámci kalendářního roku v oblasti CAD systémů je už několik let SolidWorks World, který se koná většinou na přelomu ledna a února. Nejinak tomu bylo i letos, když tuto akci s tisícovkami účastníků přivítalo ve dnech 8. až 11. února floridské Orlando, konkrétně hotel Swan & Dolphin v orlandském Disney Worldu. Že jde o lokalitu pořadateli velmi oblíbenou potvrzují někteří účastníci, kteří tu jsou už potřetí.


Mám-li však srovnat prostředí loňské v San Diegu a to letošní, tak bych dal jednoznačně přednost San Diegu. To proto, že člověk tam byl blíže normálnímu životu, v normálním městě a mohl ve volném čase pozorovat obyčejný život na ulicích, v obchodech, v parcích i na tichomořském pobřeží. Z hotelového komplexu Swan & Dolphin se člověk nedostane moc daleko po svých. Například do Orlanda se dostane jen kombinovanou dopravou autobusů, silničních vláčků nebo lodí Disney Worldu někam na styčné místo s autobusy městskými, tam musí přestoupit a pokračovat na kýženou destinaci. Nebo zvolit dražší variantu – taxík či zapůjčení auta. Volil jsem levnější variantu a téměř na 100procentně se potvrdilo tvrzení, že v Americe bílí jezdí auty, zatímco ostatní autobusy. Nepatrné procento chybící do 100 zaujímali cestující jako já. Přímé okolí hotelu skýtalo možnost využití venkovních bazénů a vířivek, míčových sportovišť i miniatur golfu. Nicméně provozní doba bazénů byla od 9 do 21 hodin, a tak jsem opět se slzou v oku vzpomínal na Diego, kde jsme se s kolegy chodili koupat až před spaním, což znamenalo někdy kolem půlnoci.

Neděle 7. února

Moje cesta sice začala už v pátek večer, kdy jsem se přesunul z Brna do Prahy, ale oficiální spoj Lufthansy mi odlétal z Prahy do Frankfurtu až v sobotu dopoledne. A pak z Frankfurtu přímo do Orlanda. Díky tomu, že se do Ameriky letí souhlasně s otáčením zeměkoule, je cesta sice dlouhá – 10 hodin – ale na druhou stranu v místě doletu je čas, jako byste letěli podstatně kratší dobu. I tak ale při přistávání nad Floridou právě zapadalo slunce. A než člověk přešel přes imigračního důstojníka, který byl obzvlášť zvídavý a opakoval ústně všechny otázky, které jsou na imigračním dotazníku obdrženém v letadle, a připočtete-li cestu taxíkem do hotelu a malou večeři, tak se do postele stejně dostanete někdy před půlnocí.
Neděle pro mne znamenala pracovní den a tak jsem vstával před sedmou. O půl osmé se mi podařilo naštvat jednu z děvčat, které se staraly o novináře, když jsem vpadl do press centra a dožadoval se registrace. Na rozdíl od normálních účastníků konference, jejichž registrace probíhala již od sedmi hodin, měli totiž novináři začínat až v osm. Už v devět jsem v novinářském zázemí potkal Marii Planchard, se kterou jsem měl oficiálně naplánovaný rozhovor o hodinu později.

 

 

SolidWorks World 2009

 

Neděle 7. února

Moje cesta sice začala už v pátek večer, kdy jsem se přesunul z Brna do Prahy, ale oficiální spoj Lufthansy mi odlétal z Prahy do Frankfurtu až v sobotu dopoledne. A pak z Frankfurtu přímo do Orlanda. Díky tomu, že se do Ameriky letí souhlasně s otáčením zeměkoule, je cesta sice dlouhá – 10 hodin – ale na druhou stranu v místě doletu je čas, jako byste letěli podstatně kratší dobu. I tak ale při přistávání nad Floridou právě zapadalo slunce. A než člověk přešel přes imigračního důstojníka, který byl obzvlášť zvídavý a opakoval ústně všechny otázky, které jsou na imigračním dotazníku obdrženém v letadle, a připočtete-li cestu taxíkem do hotelu a malou večeři, tak se do postele stejně dostanete někdy před půlnocí.
Neděle pro mne znamenala pracovní den a tak jsem vstával před sedmou. O půl osmé se mi podařilo naštvat jednu z děvčat, které se staraly o novináře, když jsem vpadl do press centra a dožadoval se registrace. Na rozdíl od normálních účastníků konference, jejichž registrace probíhala již od sedmi hodin, měli totiž novináři začínat až v osm. Už v devět jsem v novinářském zázemí potkal Marii Planchard, se kterou jsem měl oficiálně naplánovaný rozhovor o hodinu později.

Sluníčko Marie

Tak jsem si pojmenoval Marii Planchard, ředitelku pro vzdělávání ve společnosti DS SolidWorks, která snad byla den co den první na nohou, neboť už v sedm byla k zastižení v press centru a byla zde pokaždé do začátku denního hlavního programu a pak po něm. Vždy usměvavá a nezapřela v sobě učitelku, to hlavně tehdy, když se mi jeden den podařilo při psaní e-mailů poslouchat její rozhovor s našimi čínskými kolegy. Trpělivě, pomalu a srozumitelně odpovídala na otázky.
Náš nedělní rozhovor se na začátku stočil na vzpomínku na jejího manžela, který zůstal ve sněhem pokrytém Bostonu a na návštěvu České republiky, na které byla s ním a s dcerou loni v létě v Praze. Tam jsme se tehdy také potkali a ona nyní s nadšením vzpomínala na staré budovy a knihovny a celou krásnou dovolenou. Když jsem jí na otázku jak se mi líbí v Orlandu tlumočil své vnímání zmíněné hned v úvodu tohoto článku, začala mi vysvětlovat, jak si toto místo užívají ostatní, hlavně z řad zákazníků společnosti DS SolidWorks, i se svými manželkami či dětmi, takže jsem jí nakonec musel chtě nechtě dát za pravdu. Když jsem si postěžoval, že moje angličtina se také nějak moc za poslední rok nezlepšila, směje se a povídá: „To nevadí, teď si rozšíříš slovník o slova jako Disney World, Disneyland, Mickey mouse, Pluto atd.“ A tak si povídáme chvíli o filmech z tvorby Buena Vista a Pixar Animation Studios a o hlasu Johna Ratzenbergera, který provázel každý film z produkce Pixaru. A shodli jsme se na tom, že máme rádi staré černobílé (některé kolorované) komedie či grotesky Laurela a Hardyho.
Pak jsme ale přešli na otázky týkající se více SolidWorks.
Na moji otázku, ve kterém věku si myslí, že je nejlépe začít se SolidWorks odpověděla, že se setkala s žáky začínajícími v deseti, jedenácti letech, nejdříve s velmi jednoduchými úlohami, jako jsou například dřevěné mosty. A zájem dětí o podobné programy se objevuje i u mladších. Povídám na to něco o Janu Ámosu Komenském a jeho krédu „škola hrou“. A říkám, že dnes by možná s podobnými programy uměly pracovat i děti mladší deseti let. S tím Marie souhlasí a navazuje historkou o své dceři, které byly čtyři roky, když přišla k ní k počítači, klikla myší na nástroj tužka a začala kreslit po obrazovce.
Přecházíme na dospělé a počet lidí, kteří už získali uživatelský certifikát SolidWorks. Je jich v současnosti už 15 tisíc! A počet se zvyšuje o 500 měsíčně o certifikaci na nějaké úrovni. V tom ovšem poněkud pokulhávají uživatelé z České republiky.
Snad nejvíc je Marie hrdá na spolupráci s reselery, díky nimž se podařilo dostat SolidWorks na stovky škol po celém světě. Čas rychle ubíhá a už nás přichází upozornit Nancy (jedna z dívek starajících se o novináře), že na Marii čekají další tazatelé. Takže se rychle loučíme a já se připravuji na další rozhovor.
Čeká mne interview se Suchitem Jainem, vicepresidentem společnosti DS SolidWorks pro strategii. Ten mne nakonec sám vyhledává v press centru a začínáme o čtvrt hodiny dříve, než nám bylo naplánováno. Protože pracoval dlouhá léta s COSMOSWorks, ptám se nejdříve na integraci tohoto produktu se SolidWorks. Nejprve mi vyvrací moji domněnku, že COSMOSWorks není ve všech edicích SolidWorks. Je ve všech, ale na různém stupni dokonalosti, nejpropracovanější je samozřejmě ve verzi Office Premium. To, zda člověk, který není konstruktér a nemá potřebné znalosti, je schopen navrhnout funkční a vyrobitelný model v podstatě odmítá, protože každý potřebuje jak teoretické, tak praktické znalosti. Pak se ho ptám jako šéfa pro strategii, jestli SolidWorks potřeboval nějak odpovědět na loňské ohlášení Synchronní technologie společností Siemens. Ne, žádný ze zákazníků SolidWorks neopustil kvůli této technologii svůj program a ani Suchit Jain nepovažuje tuto technologii za tak revoluční, za jakou je označována.
Nedělní odpoledne je už tradičně pracovní záležitostí také pro frekventanty, kteří chtějí získat CSWP nebo CSWA certifikaci, neboť probíhají příslušné zkoušky. To já odpoledne vyrážím s vypůjčeným fotoaparátem Olympus E-510 udělat několik fotografií hotelu a okolí, abych po návratu na pokoj a stažení fotek do notebooku zjistil, že jsem měl špatně nastavené vyvážení bílé, takže všechny snímky jsou modré jak šmolka. No nic. Podnikám druhé kolo a dostávám se k bazénům, kde si užívá i vedení brněnské společnosti SolidVision. Slunce pálí jak v létě a já mám večer docela připálenou hlavu. Čeká mne ještě slavnostní večerní otevření doprovodné výstavy, na které jsou stánky partnerů SolidWorks s hardwarem (Dell, HP a Lenovo stanice a notebooky, 3D skenery, 3D myši, 3D tiskárny), nejrůznější CAM softwary, PDM/PLM softwary atd. V devět akce končí a na mne doléhá časový posun, takže jdu na pokoj a ani ne za půl hodiny jsem v limbu. Ve tři ráno mne ovšem budí zvonící mobil a člověk na druhém konci se ptá, jestli nevolá moc brzo. Protože je to hovor z ČR, odpovídám cosi o relativitě, protože u mne jsou 3 ráno, zatímco u volajícího nejspíš deset dopoledne. To ho dost pobaví, ale já už do rána pořádně neusnu. A na další noci mobil vypínám.

Pondělí 8. února

Opět začínáme velmi brzo. Snídaně začínají podávat v sedm hodin a zvládnout obrovské množství – v té době ještě nevíme oficiální celkový počet účastníků konference – je něco, na co jsou v tomto hotelu a kongresovém centru zvyklí. Vše jde jako na drátkách, po cestě na snídani nás zdraví několik pořadatelů, jimž neunikne, zda sem patříte nebo ne. A v obrovském sále s kulatými stoly s asi 10 místy k sezení jsme směřováni k volnému bufetu, kde si vybíráme to, co nám kuchaři připravili. K velmi příjemným zjištěním například patří to, že ne všechno pečivo musí být v Americe sladké.
Po snídani rychle do press centra podívat se na e-maily neboť doma je již odpoledne a v půl deváté se přesouváme na první hlavní program, který začíná Jeff Ray, CEO společnosti DS SolidWorks. Sál je obrovský a program začíná se zpožděním. Nicméně spokojený Ray vtipkuje o tom, jak v následujících třech dnech se nikdo z účastníků nebude dívat na televizi, neotevře noviny a domů bude volat jen stručně se slovy miluji tě, co děti a pak zavěsí. Počet účastníků i v době celosvětové krize předčil očekávání, když konečné číslo se zarazilo na 4313. Však také si údajně někteří návštěvníci nakonec celý pobyt hradili sami a přijeli na úkor své dovolené, když je zaměstnavatelé nechtěli na konferenci poslat. Jeff Ray představuje také zajímavý výrobek, který by mohl nahradit současné větrné elektrárny. Připadá mi to jako rotor ruční sekačky na trávu postavený na svislo, ale údajně má toto řešení investiční návratnost 5 let, zatímco klasické vrtulové elektrárny mají tuto dobu dvojnásobnou!
Největším magnetem hlavního programu prvního dne je rozhovor Jeffa Raye se sirem Richardem Bransonem, zakladatelem Virgin Group (která dnes sestává z více něž 200 společností a zaměstnává přes 50 tisíc lidí), vizionářem, fanatikem do technologií a v neposlední řadě také filantropem. K jeho přátelům patřil i miliardář Steve Fossett, kterému dopomohl k získání jeho leteckých světových rekordů. Stojí také za neuvěřitelným projektem výletů do vesmíru – Virgin Galactic. Při rozhovoru je mimo jiné představen prototyp inkubátoru, který má být použit v zemích třetího světa. To proto, že zde umírá až 4 miliony dětí v prvním roce života a minimálně polovině těchto úmrtí by se dalo předejít právě použitím těchto zařízení. Na závěr rozhovoru si Jeff Ray nechává od Richarda Bransona podepsat LP desku Tubular Bells Mika Oldfielda vydanou ve Virgin Records v roce 1973 a obecenstvo vyprovází oba aktéry potleskem. Novináři pak spěchají do konferenční místnosti v hotelové části Swan, aby se zúčastnili tiskové konference s Richardem Bransonem.
Oběd se vydává od dvanácti do půl druhé a je opět koncertem skvěle zvládnuté organizace. Organizátoři se sice pokouší každý den měnit osazenstvo u stolů podle různých kritérií, které předává pořadatelská služba natištěná na listech papíru jednotlivým lidem spěchajícím na oběd – to aby se při obědě mohl každý seznámit s co nejvíce lidmi – ale moc to nefunguje. Známí si stejně sedají společně a hovoří mezi sebou.
Odpoledne je většina účastníků na specializovaných workshopech, někdo zabrousí na stánky partnerů, a ti co nemusí ani tam ani tam vyjedou na atrakce či do outletových obchodních center.
Večer čeká novináře společná večeře s vedením společnosti a s partnery v Temple of Heaven (Chrám nebes) v čínské části Disney Worldu nazvané Epcot. Zde pořadatelé nenechávají nic náhodě jak při obědě a každý příchozí dostává cedulku se jménem a číslem stolu. Že jsme totálně rozházeni, takže nemůže vzniknout žádný český, polský, německý nebo jiný koutek, nemusím ani podotýkat. Vedle mne sedí kolega americký volný novinář, který hned po předkrmu s dalšími třemi spolustolovníky někam mizí, naproti mne sedí Denis Manning, konstruktér motorů do speciálních rychlostních "motorek" s rychlostním rekordem přes 350 mil/hod. Večeře rychle uběhne, a protože se restaurace zavírá v 9, jsme vyzváni k cestě na pobřeží jezírka v Epcotu, kde shlédneme závěrečný bod večerního programu – velkolepý ohňostroj. A pak už zbývá jen cesta autobusy do hotelu a hotelová postel.

Úterý 9. února

V hlavním dopoledním programu se dostává ke slovu vzdělávání a jsou představeni někteří významní designéři a konstruktéři, kteří používají ke své práci SolidWorks. Po dlouhé době se také na jevišti objevuje Jon Hirschtick, zakladatel společnosti, který nejprve ukazuje směr, kam půjde vývoj softwaru, a také předvídá značný rozvoj hardwaru podporujícího 3D navrhování. Pak se projevuje jako schopný novinář, když naživo dělá interview se zakladatelem společnosti na výrobu sportovní obuvi new balance a ukazuje celý technologický postup výroby takového sortimentu od návrhu až po výrobek, včetně možných změn v různých fázích vývoje.
Dále zve na pódium zástupce společnosti Sony Ericsson a na plátně je promítán film z vývoje mobilních telefonů za použití nejmodernějších technologií a zvláště pak 3D tiskáren. Na závěr jako dárek dostává Jon mobilní telefon.
Protože show musí pokračovat, jak zpívá skupina Queen, předvádí nám asi 150kilový pan Sumo co je to BREAK. Na scénu přijíždí miniaturní růžový skútr řízený samotným Jeffem Rayem v červené košili a s růžovou přilbou, aby po zastavení za smíchu obecenstva rychle opustil scénu před panem Sumo. Ten pak provedl dva testy. Nejprve zatěžovací svou vlastní osobou a pak úhozem o zem po vzepření skútru nad hlavu. Skútr obojí vydržel a potvrdil tak předpoklady, které byly vypočteny v COSMOSWorks, součásti SolidWorks.
Odpolední program byl stejný jak minulý den, já si detailně procházel stánky partnerů. Získal jsem mnoho kontaktů a námětů na články, takže se snad máte na co těšit.
Večer byl naplánován společný výlet do ZOO. Odvézt všechny účastníky autobusy byl opět organizační oříšek, ale v sedm večer asi byli všichni na místě. Ze zvířat toho moc vidět není a také bychom je jen rušili ze zaslouženého nočního odpočinku. Takže ke slovu přišlo jídlo, poslech živé i reprodukované hudby všech žánrů a několik atrakcí, ke kterým patřily hlavně horské dráhy a vyloženě pouťové zábavy házení míčků do otvorů za plyšáka a podobně. Asi po dvou hodinách mě to přestalo bavit a vrátil jsem se autobusem zpět do hotelu, čímž pro mne skončil další den.

Středa 10. února

I ve středu začíná hlavní program v 8:30. Po prezentacích několika zajímavých uživatelů je oznámeno zapracování 10 potřebných změn navržených uživateli, když číslem dvě se stalo vyčištění paměti po zamčení sestavy a číslem jedna stabilita programu. Následovalo předání cen vedoucím skupin uživatelů a konečně nastal čas představení chystaných novinek ve verzi SolidWorks 2010. Demonstrace inovačních změn byla předvedena na projektu Terrafugia, což je hybrid auta a letadla, který mi připomněl jeden díl Fantomase, kde se měnil Citroen DS v tryskové letadlo. Tento výtvor ovšem má tlačnou vrtuli. Zlepšeních je víc a dostaneme se k nim určitě v některém z příštích čísel CADu.
Na závěr konference Jeff Ray poděkoval všem účastníkům konference a pozval je na příští ročník SolidWorks Worldu do Anaheimu v Kalifornii v termínu 31. ledna až 3. února 2010.
Já jsem v ten okamžik ovšem ještě neskončil, protože mne čekal rozhovor s Jonem Hirschtickem. Byl jsem z něho dost nervózní, ale nakonec to bylo velmi příjemné povídání, k jehož obsahu se však vrátíme v dalším čísle CADu.

A ještě čtvrtek 11. února

Původně jsem měl odletět z Orlanda už ve středu večer, ale můj let byl už někdy v prosinci zrušen, takže nakonec jsem odlétal až o 24 hodin později. A co s volným dnem? Neodpustil bych si, kdybych se nebyl podívat do Kennedy Space Centra, zvlášť když bylo vzdáleno pouhých asi šedesát kilometrů od hotelu, kde jsme přebývali. Proto ta fotografie na obálce.

Mohlo by vás zajímat: